Dvě divadelní hry z let 1958-1961 jsou posledními autorovými slovesnými díly. Obnažením života jako dění beze smyslu a groteskností dialogů souvisejí Kolářova dramata s divadlem absurdity. Poselství Kolářovy beznaděje má ve však srovnání s texty Beckettovými, jež v té době překládal, zřetelněji reálný základ. Kolářův groteskní dialog stojí jednak na reálném intimním životním zážitku, jednak na vyjádření společenské situace či problematiky obecné - někde je jejich přímou parafrází. Beznaděj Kolářových dramat má motivaci více společenskou a mravní než filosofickou. Při bližším pohledu na jejich text je zřetelná větší souvislost s Kolářovým básnickým dílem než s absurdním dramatem. Nejpodstatnější vlastností Kolářových divadelních her, jejichž kompozice je určena metodou literární koláže, je lyrické východisko, jež spojuje tato dramata s celým básníkovým dosavadním dílem a zároveň ukazuje na souvislost se soudobým světovým dramatem beckettovského typu.
