Ven

Jméno Vetrov s sebou nese očekávání. Moje role v tomto světě je prostá: dělat, co otec žádá, a žít život, který mi naplánoval. Moje budoucnost je už dávno napsaná: převzít impérium. Staré hodnoty. Staré pořádky. Staré peníze. Až do chvíle, kdy se objevila ona. Nic, co dělám, nemá smysl. Nic, co dělám, mě nenaplňuje. Ženy. Peníze. Moc. Nic z toho pro mě nic neznamenalo. Až do chvíle, kdy se objevila ona. Když se u mých dveří objevila volkovská růže – zneuctěná a zavržená, osobně doručená princem z rodu Vasiljevů –, rozhodl jsem se vzít svůj osud do vlastních rukou. Přísahal jsem, že ji znovu přiměju rozkvést. Pohltila mě. Ona. Ona. Ona. Jenže nemůžete milovat růži a čekat, že vás její trny nezraní. Zasadila mi příliš hlubokou ránu. A já vykrvácel. Moje duše uprchla. Zbylo ze mě jen chladné, vypočítavé monstrum. Jsem Veniamin. Výbušný. Vítězný. Vznešený. Vetrov. Když vstoupíš do mého světa a začneš si hrát, připrav se prohrát. Protože já nakonec vždycky najdu trn, který mě bodá do boku, a vyrvu ho i s kořeny.