Edice Verše. Básně z konce Verlainova života ve vynikajícím překladu Gustava Francla. Paul Verlaine byl jako člověk jedno velké, zraňované, trpící a bezmocné srdce. Díval se na vše nikoli očima a rozumem, ale právě prizmatem srdce, jež se muselo utíkat ke snu. O „ pádech srdce“ říká sám básník, že, „ byly jedinými prvky té bouře, kterou byl jeho život“. Tyto životní bouře se ovšem transformovaly v neuvěřitelně podobu básnickou, která neměla zdánlivě nic společného se životem tuláckého bohéma, který své zmatky utápěl v alkoholu. Nelze říci, že by Verlaine netoužil po klidném životě. Několikrát se o to pokoušel. Vždy ale naprosto bezúspěšně, po krátkých intermezzech pokorných návratů, pokání, odhodlání a rozběhů vzdát toto chabé úsilí o spořádaný život. Také na konci života, ve svých padesáti letech, hledá sny a útěchu v alkoholu, který ho sráží níž a níž, až se octne doslova na chodníku, kde se ho ujmou dvě ženy, jejichž existence je s chodníkem spjata. Ač je kněžkami chodníků spíše využíván, Verlaine se zamiluje do jedné z nich a vytvoří básnickou sbírku Elegie. Ale i básně z konce Verlainova života ve vynikajícím překladu Gustava Francla všem milovníkům Verlainovy tvorby naznačuje, že je psal básník, jehož sen musel ustoupit před tvrdou realitou marného, tragicky končícího života.
Kołczan KsiążekStrona głównaZałóż kontoZaloguj się