Příběhy zraněných lidských duší a drama slepé žárlivosti V raném povídkovém triptychu Jozka, Forko a Pavlína — Žak — Rasík a pes, vydaném poprvé knižně v roce 1913 pod souhrnným názvem O zlých samotářích , uvedl Ivan Olbracht do české literatury různé variety postav novodobých tuláků, navazující na Uhrovy bosáky, Gellnerovy bohémy či Šrámkovy nešťastné jinaké. Zápletky příběhů ustupují do pozadí ve prospěch vykreslení „ samotářských“ charakterů, deklasovaných, přezíraných, ukřivděných a ponižovaných, jež spojuje zloba na celý svět, na aroganci a pokrytectví maloměšťácké společnosti, která nerespektuje jejich individualitu a upírá jim právo na osobní svobodu a lidskou důstojnost. Odlišný projev „ zlého samotářství“ zachytil Olbracht v psychoanalytickém románu Žalář nejtemnější (1915), v němž hrdinovu frustraci a sociální distanci vyvolává patologická žárlivost umocněná náhodnou ztrátou zraku. Editoři svazku Anežka Libánská a Michal Topor se v doprovodných komentářích zaměřili především na dobovou recepci jednotlivých próz a evidenci autorem provedených textových změn.
