Kde se mohou potkat domorodec ze západoafrické vesnice, francouzský seminarista, jeruzalémský odborník na starosemitské jazyky, putující misionář, arcibiskup ze země stižené diktaturou, prezident světové charity a muž v čele vatikánské kongregace? Kde? V Robertu Sarahovi. Je to kardinál s duší kontemplativního mnicha, jehož slova o nežvanivé, naslouchavé modlitbě zvou k vnitřnímu životu. Je to vědec s vírou dítěte, který byl sice schopen napsat práci na téma " Izaijáš ve světle semitské lingvistiky severozápadní jazykové skupiny", ale který dosud bere vážně každou větu katechismu, jemuž ho učili otcové spiritáni u kříže uprostřed vesnice. Je to muž mlčení, jenž se nebál být hlasitým oponentem guinejského komunismu. Kde vzal sílu? " Každé dva měsíce jsem odjížděl úplně sám na nějaké naprosto izolované místo. Tři dny jsem se postil bez vody a bez jídla. Chtěl jsem být sám s Bohem, abych s ním mohl důvěrně rozmlouvat. Z Konakry jsem si s sebou nebral nic, jen Bibli, malé příruční zavazadlo s potřebami ke mši sv. a nějakou knihu duchovní četby." Na podobnou radikalitu nejsme v prostředí poněkud povadlého, v kavárnách a konferenčních sálech pěstovaného evropského katolictví zvyklí. Tento Afričan prorokuje pro Evropu. Mluví k ní ústy živé, až živelné Církve černého kontinentu, kde bylo roku 1900 katolíků 2 miliony a teď je těch milionů 185. Africká vitalita se však v kardinálovi potkává s celými staletími západní (a na Západě zapomenuté) křesťanské moudrosti. Spolu se svatými se Sarah diví narcistní kultuře dneška. Nehledí na ni s hněvem ani stařeckým škarohlídstvím, ale spíš se smutkem lidí, kterým je zatěžko pochopit, jak lze nechtít Boha: " Je smutné, dožaduje-li se někdo neomezených rozkoší, třebaže největší radostí je prostě zůstávat s Bohem a dát se od něj zahrnovat světlem a čistotou."