Arthur a George

Když člověk neví, co chce dělat, musí si alespoň ujasnit, co by měl dělat. Když neví jistě, po čem touží, musí se pevně držet povinností. Tak aspoň jednal s Touie, a tak se teď musí zachovat i k Jean. Děvět let ji miloval beznadějně a pln naděje, takový cit se přece nemůže jen tak vytratit, takže teď musí čekat, až se zase dostaví. Mezitím se musí vydat do grimpenských blat, kde na všech stranách čekají na člověka propasti a zákeřné bažiny obrostlé zeleným šlemem, aby ho stáhly dolů a navždycky pohltily. Aby si cestu promyslel, musí si vybavit všechno, co se zatím naučil. V grimpenských blatech jsou skryté značky - trsy rákosí a strategicky rozmístěné tyče -, aby ukázaly zbloudilému poutníkovi pevnější půdu pod nohama, a tak je tomu i v případě, kdy člověk zabloudí morálně. Cesta vede tam, kam ukazuje čest. V posledních letech mu čest ukazovala, jak jednat, teď mu čest musí ukázat, kudy zamířit dál. Čest ho teď váže k Jean, tak jako ho dříve vázala k Touie. Nedokáže zatím odhadnout, jestli někdy znovu zažije opravdové štěstí, ale ví, že pro něj nemůže být štěstí tam, kde není čest.