Plukovníkovi nemá kdo psát

Známá novela vyšla poprvé časopisecky roku 1958 a knižně o tři roky později. Místem děje navazuje na Všechnu špínu světa, objevuje se tu však odlišná perspektiva vypravěče: zatímco v předešlém díle je fiktivní svět Maconda popisován zvnitřku, v Plukovníkovi je líčen zvnějšku, jakoby objektivním vypravěčem. Přestože v novele realismus na první pohled dominuje, nacházíme tu reálné i fantastické prvky pospolu podobně jako autorovy charakteristické motivy. Život plukovníka, bývalého bojovníka z občanské války, je vyplněn strádáním a bídou. Každý týden, již patnáct let, chodí do přístavu a marně čeká na zprávu, že mu byla přiznána penze. Předtím je živil syn, teď nemají co jíst. Motiv jeho smrti a vykreslení politické situace jsou nejdůležitější prvky příběhu… Don Sabas, kmotr zesnulého syna a stranický předák, unikl perzekuci. Plukovník a jeho manželka jsou, jak říkají, " sirotky" svého zastřeleného syna. Plukovník si chce stůj co stůj ponechat kohouta, jediné dědictví po zesnulém, aby ho mohl přihlásit na zápasy - ale i zájem dalších postav o nejlepšího bojovníka na okrese je politický. A tak městečko dále žije v ovzduší násilí, tajného odporu uvnitř a ozbrojených akcí v terénu.